Cestování obytňákem, aneb jak to vidí ženská…

22nd Říj 2017

„Že já raději nedržela hubu…“ zaúpěla jsem v duchu ihned poté, co jsme vyrazili… Hned na úvod couvat s mini autobusem, který má délku 8 m (slovy: OSM!!! metrů) a vytáčet se na benzínce, jen abychom mohli vyrazit… kam vlastně? Někam na pobřeží Itálie…

Všechno to začalo 22. července 2017 po cestě na oslavu narozenin mé babičky.

„Tak kam teda pojedeme na tu dovolenou?“ ptá se manžel. Už víc než měsíc totiž zoufale hledáme klidné místo u moře, ideálně bez turistů… Zdá se ale, že tento požadavek je na Itálii až příliš mnoho a robinsonády v Chorvatsku jsou všechny beznadějně obsazené. Termín máme už za 14 dní. Super. „Tak víš co, koukni se na ty karavany, jestli je nějaký volný, a vyrazíme někde jen tak…“ plácla jsem do éteru (Cože??? Já, zarytý hygienista, který se vyhýbá všem zavšiveným kempům se studenou vodou a společným sociálním zařízením jako čert kříži???). Jenže to neznáte mého manžela. Ještě ten večer zarezervoval obytný vůz a zaplatil zálohu. Jsem si jistá, že fakt nebyla náhoda, že zrovna ten jeden jediný v našem termínu byl volný. Byla to totiž osudová jízda…

Píše se 5. srpna 2017 a my právě parkujeme v areálu společnosti JAPO v Brně. Po naší levé straně stojí obytný vůz značky Bürstner, jeho majitel ještě leští boky a žádá nás o trpělivost, neboť předchozí nájemce jej vrátil o hoďku později, než měl. Prohlížím si ten hotel na kolečkách a začíná ve mně hlodat strach… Jak toto zvládneme? A zároveň vzrušení… Tak toto bude žůžo dobrodrůžo… Vysněná cesta obytňákem se právě stala naprosto hmatatelnou skutečností…

Netrvá to dlouho a pan Buček už nás volá k předání vozu i informací. Děti korzují kolem, zatímco se manžel snaží nasát desítky informací k obsluze a já si krátím čas příjemným rozhovorem s paní Bučkovou o tom, jak je cestování obytňákem famózní.

Po předání nejnutnějších informací překládáme věci z Octavie do obytňáku, nasedáme a chystáme se vyrazit. V tu chvíli nám cestu zkříží kamión a manžel vypustí z úst první nadávky za to, že hned musí s obytňákem couvat (můj komentář viz. první odstavec). Pak přišlo první vytáčení do protivky… „Panebože,“ vydechla jsem, „tak tohle bude asi nejdelší jízda mého života…“ Točil se s tím opravdu jako s autobusem, a v tu chvíli mi bylo jasný, že to bude další křest ohněm, který spolu zažijeme…

Prvních sto km jsem byla jako na trní… Každá zátočina, každý přechod pro chodce, každý semafor… A pocit, že ostatní mají hlavu tam, kde já zadek… Kdyby vedle mě neseděl můj manžel (člověk, vedle kterého jsem schopná usnout na sedadle spolujezdce přesto, že má občas na tachometru i 180…) vystoupila bych, a už NIKDY!!! NIKDY!!! bych nenastoupila… „Paráda, ne?“ zubí se na mě a já tak trochu se staženou zadnicí, odpovídám: „Jasně…“ a vracím americký úsměv nazpět… Děti jsou zatím spokojené a nás čeká prvních cca 800 km směr Itálie.

Jedeme bez absolutně žádného plánu. Ten, kdo mě dobře zná, by se celkem podivil. Jsem ten typ, co má většinou naplánovanou každou vteřinu života. Tedy… vlastně už nějakých pár let to neplatí a ne zrovna moji vinou (viď, drahý… ;-)). No aspoň jsem si ověřila, že moje přesvědčení, že jsem nepřizpůsobivá, je zcela mylné… Zpět k věci…

Jedete-li s obytňákem poprvé, je to opravdu POPRVÉ. Přestože jsem dopodrobna nastudovala blogy zabývající se touto tematikou, skutečnost je vždy otázkou vlastních zkušeností. Jízda po dálnici byla brnkačka. Nádhera. Cestovní rychlost omezená na cca 110 km/hod se osvědčila jako naprosto pohodová nejen pro nás, ale i pro vůz (při vyšší rychlosti žere opravdu jako kráva), takže jsme toto tempo udržovali po dalších zhruba 600 km. Pak už se kolem druhé ráno dostavila únava, a tak jsme si udělali zastávku na italské benzínce. Během pěti minut jsme děti z autosedaček přesunuli do „pelíšku“ a my se uvelebili na pohodlném manželském loži v obytňáku. A chrupkali jsme až do rána. Jako v hotelu…

Ráno jsme vyrazili směr Grado a od cíle nás dělilo necelých 100 km. Naprostá pohodovka… než jsme sjeli z dálnice a dostali se do úzkých městských uliček… Hledat kemp s obytňákem v místech, kde to neznáte… je fakt o nervy… Aspoň o ty moje… Manžel vypadal naprosto v klidu, zatímco já jsem selhala i jako navigátor. „Najdi nějaké místo u moře.“ „Jak jako místo u moře???“ ptám se. „No ulici, která vede k moři.“ „A co když se tam nevejdeme???“ „Něco najdi.“ „Jasně, a co jako?“ tak tenhle typ rozhovoru byl na místě po další tři dny… Pro mě absolutní zoufalství. Pro manžela jasně identifikované: „NĚCO!!!“ Definuj „NĚCO“!!! Což se nakonec ukázalo jako náš největší problém :-D.

Italové jsou nicméně na cestování obyťňákem úžasně vybavení. Na cestě s tímto vozem totiž potkáte možná tak tři Rakušany, pět Němců, čtyři Poláky a dvěstěpadesáttisíc Italů… zdá se, že je to jejich oblíbený styl, a tak jsou všechny benzínky a odpočívadla vybavená tak, aby odpovídala daným požadavkům. Ani nám to tedy netrvalo dlouho a zaparkovali jsme na místě pro nás určeném. Být to na mě, zůstala bych tam celý týden, jen abych znovu nemusela zažít ty pocity při projíždění uličkami, kam bych se zcela jistě nevešla ani s mým „malilinkatým“, od té doby ještě zbožňovanějším, SUV :-).

Moře bylo boží… Nádherná písečná pláž, turistů přiměřeně a voda… kdybych se nezačala rozpouštět, asi bych z ní nevylezla. Ještě snad půl kilometru od břehu bylo vody po kolena, takže i děti se neskutečně vyblbly, sbíraly mušle a užívaly si. Po řádném vycachtání jsme si zašli na oběd do restaurace, krátký odpočinek a zpátky do vody. V restauraci nám poradili, že nablízku je velmi známý kemp vhodný pro děti, s teplou vodou, sprchami a vůbec komplet sociálním zařízením.

Opustili jsme tedy parkoviště a vydali se do kempu. Jenže chyba lávky. Netrefili jsme správnou cestu a… dojeli na konec té špatné bez možnosti se otočit… Po levé straně hotel, po pravé vysoký plot. Cesta na šířku asi tak 3 m… Druhý okamžik, kdy jsem litovala, že občas „nedržím hubu“. Naštěstí aspoň za hotelem byl vjezd do areálu, takže manžel couval a couval a couval, pak jsem vystoupila a asi půl hodiny jsem běhala zleva doprava a dopředu a dozadu a snažila se jej navigovat tak, aby obytňák neutrpěl žádnou újmu. Uf 🙂 Už jsem zmiňovala, že je můj manžel skvělý řidič? Tuším ano a rozhodně to nebude poprvé ani naposledy…

Kemp byl překvapivě hned za hotelem. Jenže… narvaný k prasknutí, všude pokřikující Italové, vyhrávající hudba, místo kolem sebe tak na půl metru a soukromí absolutně žádné. Tak jsme se zase vytáčeli a vytáčeli a vytáčeli a nakonec jsme se vrátili na parkoviště, ze kterého jsme předtím odjeli. Pak jsem si všimla, že na druhé straně tohoto parkoviště jsou závory a značka s obrázkem karavanu která označovala místo, kde mohou obytné vozy a karavany parkovat s tím, že se mohou připojit k elektřině, doplnit vodu a vyčistit chemické WC. A pro dnešek je vyhráno, ulevilo se mi. Přeparkovali jsme, zapojili klimatizaci, a hurá do vody 🙂

Večer jsme se šli projít do města. Krásné, opravdu krásné. Přes den tu nepotkáte skoro nikoho, večer všechno ožívá. A ožila také obloha… Zatáhla se temnými mraky a zvedl se vítr. Hodně silný vítr. Tak jsme mazali zpět. Po chvíli se k větru přidal silný déšť a blesky. S obytňákem to houpalo jako na lodi, v dáli zněly sirény a hasiči mířili směrem k přeplněnému kempu. Co se tam stalo, nevíme, ale byli jsme vděční za to, že kolem nás nejsou žádné stromy…

Nechápala jsem, jak mohly děti při té bouři usnout. Asi se cítily v bezpečí. A nebo byly možné unavené tak, že je ani bouře nerozhodila.

Ráno jsme se vykoupali a vyrazili za dalším dobrodružstvím směr na jih. Naším dalším cílem se stalo pobřeží poblíž Peschici.

Měli jsme v plánu ujet celou trasu, ale cestovní rychlost obytňáku nám to nakonec nedovolila, a tak jsme se opět upíchli na benzínce, uložili děti k spánku a dali si chlazené pivko na lavičce, pod kterou se proháněli švábi… Bléééé.

Ráno bylo jako stvořené k tomu najít další kemp. Můj manžel zbožňuje, když může dělat věci na poslední chvíli (cvičí tím moji výše zmíněnou schopnost se přizpůsobit ;-)), a tak jsme opět opustili dálnici s tím, že kemp prostě někde najdeme po cestě. Hopla 🙂 A je tu další okamžik, kdy lituji, že… asi s sebou začnu nosit lepící pásku nebo roubík 😀 Začali jsme sjíždět k moři po cestě, na které se dvě osobní auta vyhnula celkem v pohodě. Obytný vůz a osobní auto se taky vyhnulo celkem v pohodě, pokud jsme zrovna nenajížděli do vracečky v serpentinách… „Co to troubí?“ zeptala jsem se manžela a tak nějak jsem ani moc nechtěla slyšet odpověď… „Co já vím?“ usmál se (jako vždy) a zastavil za ostatními řidiči. Ukázalo se, že je to autobus… Před každou zátočinou si zatroubil, aby mu všichni udělali místo… Bylo to třeba… Zvyk troubit v zátočinách se nicméně ukázal jako skvělý a po zbytek dovolené jsme ho používali velmi často, posledních pár dnů i proto, že se děti mohly potrhat smíchy a křičely „Ještě! Ještě!“. Já jsem pro zbytek cesty dolů na pobřeží zavřela oči a tím jsem jako navigátor selhala definitivně.

Kemp jsme naštěstí našli velmi rychle a velmi rychle jsme v něm zaparkovali – byli jsme doslova nahnáni dovnitř, abychom si to náhodou nerozmysleli. Později se ukázalo, že bychom si to opravdu rozmyslet mohli, kdybychom si kemp blíže prohlédli předem. „Dokumento A“, jak říkali děti pošahanému Italovi, který nás naháněl na skútru a neustále se dožadoval pasů k registraci, nás straší ve snech doteď. Nebyl tu žádný obchod (právě nám došlo pečivo), sprchy byly jen studené a hned vedle restaurace, jídlo v restauraci totálně předražené a na výběr ze tří druhů (ještě že děti mají rády špagety). Při vzpomínce na cestu serpentinami jsem si tu připadala jako v pasti. Představa, že budeme muset tu cestu absolvovat ještě jednou jen kvůli bagetám, mi způsobovala žaludeční neurózu…

Nicméně, pláž byla nádherná, klidná, pro děti opět ideální místo. Řekli jsme si, že jednu noc tu tedy vydržíme, a další den se přesuneme jinam. Dny se začaly táhnout ve znamení nervozity a pocitu, že jsme to fakt měli aspoň trochu naplánovat.

Večer jsme se šli projít a došli jsme až do druhého kempu na konci pláže. A světe div se… obchod byl na světě a s ním i druhá restaurace s normálním jídlem. Myslím, že v životě bylo jen málo okamžiků, kdy se mi tak ulevilo. Po cestě zpět s pytlíkem pečiva a konečně dobrou náladou svět zrůžověl. Osprchovat se konec konců můžeme i v obytňáku, tam teče i teplá, a záchod taky řešit nemusíme. Jupijupijéj… Radovala jsem se ale předčasně.

Asi to bylo tím, že jsem pořád čekala, kdy se něco „podělá“. A tak se taky „podělalo“ (pardon za ten výraz, ale tak to prostě bylo). Chtěla jsem uložit děti ke spánku a také bylo třeba vynést kazetu chemického WC. Poprosila jsem tedy manžela, jestli by ji vynesl, zatímco já uložím děti. Jenže ještě předtím jsem poprosila děti, aby záchod nezavíraly, že ušetříme trochu vody a já půjdu taky ještě před vyčištěním. Nestihla jsem to. Upřímně – úplně jsem na to zapomněla. Lomcování s kazetou otřásalo celým obytňákem, z venku jsem slyšela manželovi nadávky, proč to „tralala“ nejde a za chvíli se vřítil dovnitř. A v tu chvíli mi to docvaklo… Na moji velmi tichou otázku, jestli to nemůže být proto, že je záchod otevřený, vytřeštil oči, cosi zařval a vletěl do koupelny obytňáku. Zavřít už to samozřejmě nešlo. Uzávěr kazety byl poškozený… A zatímco já jsem ukládala vyděšené děti, manžel žhavil linky do ČR a řešil, jak by se to dalo opravit.

Opravit to nakonec nešlo, páčením kazety se zlomilo táhlo pro otáčení krytky, nicméně kombinačkami se záchod dal uzavřít a kazeta se dala vyjmout a vyčistit. Hrozilo nám, že se budeme muset vrátit předčasně, aby se vše stihlo opravit – obytňák byl rezervovaný na celou sezónu. Nicméně pan Buček je opravdu kalibr a správný chlap, a jak se později ukázalo z jeho vyprávění o cestování jiných, byl poškozený záchod totální banalitou 🙂 Vracet jsme se nemuseli a při večerní (už fakt nevím kolikáté) lahvince vína bouchnul můj stresem napěchovaný papiňák…

Abyste si nemysleli, že jsem křičela… To vůbec 🙂 Jen jsem se prostě pod vlivem alkoholu trochu uvolnila a ujasnili jsme si s manželem, co je potřeba, tj. zajistit, aby děti měly vše, co potřebují – dostatek jídla, teplou vodu na koupání, dostupné WC. Také jsem manželovi vysvětlila, že věta typu „najdi nějaké místo u moře“ mě dokáže vystresovat víc, než stěhování, takže jsme se dohodli, že místa, kde budeme chtít zaparkovat, najde předem, zadá mi je do navigace a můžeme vyrazit. Doprava/doleva už zvládám celkem v pohodě (na levé ruce nosím gumičku… ;-)). Další věc, kterou potřebuji, je, aby natankoval včas. Obytňák má snad v nádrži díru a ne na každou benzínku se vejdeme (a upřímně – ne každou, na kterou se vejdeme, umíme obsloužit… aneb ať žijí italské automaty…).

Povšimněte si prosím, že požadavky jsem kladla pouze já… manžel a děti jsou úplně v klidu, já, která se snažím všem zajistit maximální pohodlí, jsem jen a jen sama maximálně vystresovaná 😀 (na svoji obhajobu však musím říct, že je tato moje vlastnost nedocenitelná ve chvíli, kdy někam vyrážíme, a tak mám vždy v batohu nabaleno všechno – jídlo a pití pro hladovce, náhradní oblečení pro vodníky, náplasti a obvazy pro kaskadéry a teď už i vodu, misku a granule pro psa…).

Také mi docvaklo, že z jízdy jsem ve stresu hlavně proto, že bych to nezvládala já. Manžel ujel za prvních pár dnů téměř 1500 km… naprosto bravurně. Já bych si s tím kolosem, který má zpětná zrcátka velká asi jako sloní uši, vůbec neporadila. Chlap je holt chlap (tímto skládám obrovskou poklonu všem ženám, které podobné dopravní prostředky řídí… jste hvězdy!).

A bylo to venku. Ne nadarmo se říká, že alkohol je metla lidstva. Pořádně jsem si v sobě zametla a uklidnila jsem se 🙂

Celý následující den tedy konečně proběhl v maximálním užívání si prosluněných dnů. Odpoledne jsme se autobusem vydali na prohlídku města Peschici (lístky na autobus neprodává řidič, koupíte je v hospodě poblíž u zastávky – to jsme samozřejmě nevěděli, tak se nad námi Ital slitoval a do města jsme jeli zadarmo). Peschici je opravdu nádherné město, ale vydejte se do něj raději opět navečer. Počítali jsme s tím, že se vrátíme autobusem o tři hodiny později, tak jsem si jako jediná nevzala plavky. Autobus jsme nestihli a zatímco se cvrčci s manželem rochnili ve vodě, já jsem se na pláži schovaná po ručníkem pekla zaživa… Kdybych si nedala ledovou mátovou tříšť, zřejmě by mě fakt kleplo z přehřátí (a to mám věčně ruce a nohy jako kus ledu). Od té doby jsem plavky tahala všude.

Navečer manžel vymyslel plán na další den. Vydáme se přes vnitrozemí na druhý břeh Itálie, vezmeme to přes národní park Foresta Umbra, postupně sjedeme přes místní městečka až na pobřeží a pokusíme se dojet do našeho posledního cíle – města Vieste. Fajn. „Ty, mě se ta silnice moc nezdá, je značená bíle,“ povídám mu (bíle = úzké, klikaté, strašné…). „Tak se někoho zeptáme, jestli se tam dá projet,“ culí se stále, a protože je mi jasné, že když už jednou vymyslel plán, je prostě hotovo, tak si jen povzdychnu. Servírka v restauraci nám lámanou angličtinou vysvětluje, že musíme jet „very slowly“) a já jen obracím oči a šeptám si: neřídíš, neřídíš, neřídíš, klííííd. Ono je to vlastně asi jedno, jestli se poplazíme kolem pobřeží nebo budeme courat přes lesy. V každém případě asi budeme hodně troubit…

Vyrážíme brzy ráno – hlavním důvodem je pro mě to, že příjezdová cesta ke kempu je během dopoledne obsypána osobáky jako vosami, těžko se tu vyhnou dva osobáky proti sobě, a tak fakt máme co dělat, abychom neodřeli sloní uši (jsem ten typ, co se snaží případným problémům předcházet, takže jsem jemně celý večer zpracovávala manžela, že bychom měli vyrazit co nejdříve, abychom se samozřejmě vyhnuli vedru… Manžel naopak miluje každou výzvu, která mu vkročí do cesty a tím pádem posunuje moje hranice přizpůsobivosti a vynalézavosti až… až… vlastně já nevím až kam? Co je na konci vesmíru?). Naštěstí jsme ale vyrazili brzy.

Cesta přes vnitrozemí byla mnohem příjemnější, než jsme čekali. S ohledem na brzkou ranní hodinu a zálibu Italů vstávat poměrně pozdě byly cesty víceméně prázdné, a tak jsem se opřela a koukala do lesů, které byste kousek od pobřeží Itálie opravdu nečekali. Už kolem deváté hodiny ráno jsme parkovali u brány s nápisem FORESTA UMBRA. Najdete zde chodníčky kolem ohrad plných vysoké zvěře, muzeum, velké parky s přírodním hřištěm pro děti, rybníčky plné hladových ryb a želviček, restauraci (no, spíš občerstvení, ale koláčky s ostružinami byly mňamózní). Prostě nádhera. Určitě stojí za shlédnutí, ale vydejte se sem brzy – kolem jedenácté dopoledne už je tu spousta turistů a picknikářů 🙂

Odjíždíme akorát včas před největším přívalem lidí. Čeká nás ještě hodně dlouhá cesta. Cíl je jasný, navigace spolupracuje (i já), a tak se z jízdy asi poprvé těším. Děti mají v obytňáku maximální pohodlí. Za jízdy si malují nebo koukají na pohádky (samozřejmě připoutané v sedačkách, v sedačkách i po cestě spaly, když byly unavené). Mám možnost se k nim otočit, takže spolu hrajeme plyšákové divadlo a vůbec vymýšlíme spoustu věcí, jak se zabavit. Oproti cestování autem je obytňák mnohem pomalejší, takže nemůžete počítat s tím, že ujedete rychle velkou vzdálenost. Spíš naopak.

Cestou projíždíme nádherným městečkem Monte Sant´Angelo – velmi lituji toho, že jsme se tu nezastavili. Tím, že jedeme s obytňákem poprvé, těžko odhadujeme, kde budeme moct zastavit a kde ne. Velké parkovací plochy bývají většinou hned na příjezdu do města, ve městě jen těžko najdete místo, kde s kolosem zastavíte. A hlavně – řiďte se značkami pro kamióny – povede vás to bezpečnými cestami, kam se bez problémů vejdete a nebudete muset couvat, nadjíždět, otáčet… Stalo se nám i, že jsme chtěli projet tunelem o výšce 2,2 m (fakt to nešlo :-D) – naštěstí nás včas zastavil všímavý Ital, který na nás mával, že tudy asi jako ne… Na výšku obytňáku jsme často zapomínali – tady chyběla zkušenost hodně.

Po sjezdu z „hor“ jsme se opět dostali na pobřeží a čekala na nás ta nejkrásnější panoramata, které vám Gargano může nabídnout. Bohužel nebylo moc kde zastavit, takže fotek máme jen málo. Pokud jste se chtěli dostat na pláž, našlo se jen pár vyšlapaných stezek příkrým svahem dolů – všechny oblasti, které vidíte na propagačních fotkách, bývají soukromé – patří hotelům a jsou obehnané vysokými ploty. Pokud nejste ubytovaní, nepustí vás tam. K jeskyním, které jsou na fotkách tak často vidět, se dostanete jen po moři.

Zastavili jsme se u bývalého majáku, abychom si aspoň trochu odpočinuly a přece jen něco ulovily objektivem. Teploměr ukazoval 40 ºC ve stínu a klimatizace sotva stíhala. Navíc už jsem se včera parádně osypala ze sluníčka a rudé fleky mi snad naskákaly i na sedince… (a to jsem poctivě trénovala při okopávání záhonů na zahrádce :-(). Nejlepším přítelem se mi stal Fenistil a bez trička už jsem neudělala ani krok. Do Vieste nám scházelo pár km, tak už jen najít kemp a můžeme si v klidu užít poslední dva dny, než vyrazíme na cestu zpět.

Najít kemp pro obytňák ve Vieste není žádný problém, pokud chcete zůstat celý týden – zdá se, že jsme asi jediní šílenci, kteří přejíždí s místa na místo. Většina ostatních přijede do kempu, zaparkuje a použije obytňák místo hotelu. Pravda je, že Gargano klasické ubytování v hotelech oproti jiným oblastem Itálie nabízí v omezeném množství, asi i proto jsou tu tisíce Italů právě v hotelech pojízdných. Zaparkovali jsme tam, kde se parkovat s obytňákem nesmí, a manžel vyrazil na obhlídku. O pár chvil mi na okno zaťukal klučina, který mi (opět lámanou) angličtinou vysvětloval, že mají volné místo a můžeme zaparkovat u nich. Manžel se zrovna vracel, že nás nikde jen na dva dny vzít nechtějí, tak se to hodilo.

Jestli jsem použila výraz, že je manžel skvělý řidič, pak je to slovo „skvělý“ jen velmi chabou náhražkou toho, co předvedl v příštích minutách… Otočili jsme se na kruháči a najeli do kempu (už v bráně měl po každé straně asi tak 10 cm). Za bránou odbočka doleva MEZI STROMY, které byly u sebe fakt hodně blízko. Já jsem polkla. Správce manželovi ukazoval, že má najet přímo dopředu (po stranách už byly všechny místa pro obytňáky obsazené). Říkám: „Jak se odsud dostaneme ven?“ s vidinou toho, že tu nejspíš budeme muset strávit zbytek života. I manžel trochu znejistěl, vystoupil a vysvětlil správci, že by raději zacouval, aby pak nemusel couvat mezi stromy hlavní bránou ven přímo na velmi rušnou ulici… Správce pokýval hlavou a sdělil manželovi, že když bude velmi trpělivý, spolu to zvládnou. Já jsem opustila vůz i s dětmi (ty okamžitě obsadily přilehlé hřiště a přišly tak o drama, které se konalo na pár metrech před nimi). Myslím, že bych se mohla přihlásit do soutěže na téma: „kdo vydrží nejdéle zírat s otevřenou pusou na parkující obytňák“. Nevím, jak dlouho jsem tam stála, nicméně jsem ráda, že mi z toho nezůstaly žádné trvalé následky v podobě tiku v oku, cukání koutků, zatínání pěstí, sykání apod. Velmi lituji toho, že jsem místo zírání nevzala foťák a celou tu akci nenatočila… Nevěřila jsem tomu, že je obytňák na místě a manželovi jsem se fakt poklonila až k zemi… I správce ho pochválil, že je výborný řidič…

Pak už jsme jen odpočívali, procházeli se po jedné z nejkrásnějších pláží, které jsem kdy viděla, a užívali si moře. Konečně jsme si také osvojili všechny úžasné možnosti, které obytňák nabízí, dokonce jsem v něm i uvařila oběd.

O dva dny později mi bylo líto, že jsme vyrazili na zpáteční cestu. Ještě jsme si ji zpestřili návštěvou obrovského akvária v městě Cattolica, plného obrovských žraloků a vůbec všech možných a nemožných mořských i sladkovodních živočišných druhů, které jsem na vlastní oči ještě nikdy neviděla. Vstupné „lidové“, ale stálo to za to. Pak už nás čekali jen pohodlné dálnice a spaní na benzínkách.

Cesta ubíhala relativně rychle, a tak jsme zaparkovali na zahradě u našeho domu už večer předtím, než jsme obytňák měli odevzdat (jak s ním manžel zacouval do brány, do které já najíždím pouze předem, se mě neptejte ;-*, ale už mě to vlastně ani nepřekvapilo). Aspoň jsme měli dost času obytňák vyklidit a vyčistit.

Druhý den ráno jsme všichni nastoupili k poslední slavnostní jízdě a vyrazili směr Brno. Vůz jsme předali, dohodli se s panem Bučkem na úhradě nákladů za opravu rozbitého WC, přesedlali do Octavie a vyrazili domů. Měla jsem pocit, že dřu zadkem o zem a i manžel jel pomaleji, než obvykle… 😀

Často si na stránkách o cestování obytnými vozy přečtete, že rozhodující je první jízda – buď si to zamilujete, nebo to budete nenávidět. Já jsem se první tři dny po příjezdu domů v noci budila úplně zmatená, kde to vlastně spím, jak to, že dcera přišla do ložnice dveřmi, když obytňák na boku takovéto nemá, jak to, že tu mám svůj budík a na stěně visí velké vyřezávané srdce jako u nás doma??? Myslím, že mi ten kolos se sloníma ušima ukradl kousek duše… Ta pověstná láska přišla až mnohem později, ale to je u mě normální… nejdřív si to musím pořádně „očichat“, zkámošit se a vůbec… do letadla nás se psem stejně nevezmou…

Šťastnou cestu!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *